Marie Veselská

můj příběh malířky

bez škol

Kde jsem vzala takovou sebedůvěru. Ve škole jsem platila za šikovnou kreslířku a malířku. Věřila jsem, že základy mám. V té době bylo na této střední umělecké škole několik oborů. Maruška chtěla na uměleckou grafiku. Začaly jsme spřípravou na zkoušky. Nakoupily si materiál a malovaly jsme, kreslily, sochařily. Malovala dcera a malovala jsem i já. Opět jsem si sáhla na tvorbu malířskou. Věděla jsem, že dcera talent má, ale při zkouškách jde i o rychlost a schopnost reagovat na požadavek zkoušek, nenechat se zaskočit. Bavilo nás to spolu. Bylo toho plno a vyplatilo se. Dcera zkoušky udělala a byla přijata na obor umělecká grafika.

Jak jsem se dostala k malování

Není to zas tak dlouho, ale toho roku (2007) jsem byla zcela znejistěná, to se má dcera, vycházející základní školu, rozhodla podat si přihlášku na uměleckou střední školu do Uherského Hradiště. (2007). Má dcera Maruška trvala na svém, měla argumenty, její bratři přidali další. Poslouchala jsem je se zaujetím, má představa byla jiná – gymnázium. Dcera měla totiž krásný prospěch, její volba překvapila nejen mne, ale taky učitele. Silné argumenty mých synů, Maruščino přesvědčení, že to je to, co ji zajímá, nebylo možné jen tak přejít. Mami, měla by studovat uměleckou školu, aby pak v životě mohla dělat, co ji baví. Přemýšlela jsem, znovu a znovu, chápala jsem tu touhu. Já neměla tu možnost volby a o mém snu ani rodiče nevěděli. Jejich představa o mé budoucnosti byla taky jiná. Nakonec ani přání mých rodičů se nevyplnilo, ale to je jiná kapitola mého života. Z ohlédnutí, jak to bylo se mnou, vzniklo rozhodnutí. Rozhodla jsem se, musím dát dceři volnost v rozhodnutí a tím i možnost uskutečnit si svůj sen. Přijala jsem tu volbu a řekla si, že dceru zkusím motivovat a tak trošku připravit na náročné dvoukolové talentové zkoušky. Chtěla totiž jít na Střední uměleckou školu do Uherského hradiště. Škola známá a náročná, každý rok se na školu hlásilo mnoho studentů, škola měla náročný přijímací dvokolový přijímací systém zkoušek.

Přijetím dcery na školu, však mé malování neskončilo, rokem 2007 jsem začala malovat, zajímala jsem se o různé možnosti sebevzdělání v malbě, učila jsem se vytrvale a krok za krokem. Studium jsem rozšířila o klasickou malbu starých mistrů, lekce on line mistra malíře Alexeie Antonova, to byl můj základ pro rozvíjení vrstvené techniky. Vzdělávání bylo vzrušující, poznávat jak na to. V té době se ještě u nás nenabízely dlouhodobé kurzy olejomalby, jen v Praze a možná ve velkých městech. Bylo to hledání a objevování. Děti mi fandily a malování mi poskytovalo radost. Obrázků bylo víc a víc, odcházely k mým přátelům a já své malování považovala jen za koníčka. Má práce účetní měla protipól, měla jsem relaxaci a uvolnění, které jsem potřebovala. Spolu s fotografováním se vedle procházek kolem Moravy, stalo malování mou velkou vášní.

Řeka Morava, která mým životem opravdu protéká, je má velká láska. Chodím k Moravě léta a Morava mne od malička provází. Jako děti jsme k ní chodily s rodiči, jako mladí, jsme k řece chodili na místa setkávání mládeže, někdy s kytarou, někdy se osvěžit ve vodě, jindy zas na rande…. Krásné vzpomínky. Být v přírodě mi umožňovalo vyčistit si hlavu, odpočinout si a relaxovat. Nebylo to jen odpočinkové toulání, fotografovala jsem místa, co se pomalu ztrácela, lužní lesy jsou krásné, ale už mnoho let trpí vysycháním. Chtěla jsem nějak zachytit všechnu tu krásnou přírodu, udělat záznam toho, jak lidé o spoustu té krásy přicházejí a ani si to neuvědomují. Mezi fotografiemi se objevovaly motivy k malování. Vše se vzájemně doplňovalo a rozvíjelo. Malování motivů z přírody převyšovalo všechny ostatní motivy….

Přišel rok 2009, můj syn mi nabídl účast na jeho prvotinové malířské výstavě v Rychnově nad Kněžnou. Do té doby mne ani nenapadlo něco z mé tvorby vystavovat nebo ukazovat. Moje drobné obrázky jsem nevnímala jako uměleckou tvorbu, vhodnou k vystavování . Byla to doba, kdy jsem si k malování sedala velmi málo a čas mi prostě chyběl. Chodila jsem do práce, rodina a domácnost, to bylo to hlavní a taky nejdůležitější. Jak jinak, ale přeci jen jsem chtěla vědět, co by na mé obrazy řekli lidé cizí, kteří mne neznají.

Výstavy jsem se tenkrát zúčastnila, měla název „Prvotiny matky se synem“ a konala se v Rychnově nad Kněžnou.. Na výstavu jsem dala několik obrázků malovaných akrylem na kartonu. Bohužel jsem se nemohla osobně účastnit výstavy. Zvědavost mne svírala, jak to dopadne, co mi syn se snachou řeknou až se vrátí z vernisáže výstavy. A bylo to příjemné, celé jejich povídání o atmosféře výstavy. Z mých obrázků byly dva prodány. Lidem se obrázky hodně líbily. Těšilo mě, že mne syn uvedl do světa malířů samouků. Malování se stalo postupně velkým koníčkem, začalo být něčím víc, než oddechovým časem. Za tu první výstavu jsem velmi vděčná. Jako by mi řekla : maluj, jen maluj, když je ti při malování dobře a tvé obrázky se líbí. Dnes už z těch prvotinových obrázků nemám žádný, už dávno odešly ke svým novým majitelům.

Další roky nebyly v mé tvorbě výrazné, stále jsem malovala jen tak v klidu, jen pro můj dobrý pocit, abych zahnala starosti nebo se rozptýlila. Některý rok to bylo třeba jen pár obrazů. V roce 2012 Maruška začala studovat v Brně na Masarykově universitě. Stále častěji a na dlouhou dobu jsem zústávala doma sama. Malování jsem víc a víc potřebovala, zahnat tu samotu. Věnovala jsem se malbě soustředěněji. Motivy byly přírodní, krajinomalba a její fragmenty. Inspiraci jsem měla na dosah, pár kilometrů za městem Hodonínem. Odchodem do důchodu jsem získala ještě více času. Naštěstí jsem věděla co s časem. Nevnímám tyto roky jako důchod, vnímám je jako příležitost, obohatit sebe i druhé. Učím lidi, skrze obrazy vidět krásu, vidět to bohatství přírody, zachycené a předávané mým prostřednictvím. Roky plynuly. Do mé tvorby vstoupily květiny, portréty a i figurální motiv. Přišel čas, kdy jsem si potřebovala zjistit, zda jdu správnou cestou. A začala jsem vystavovat a zúčastňovat se malířských setkání a plenérů.
Roku 2017 jsem uspořádala velkou výstavu ve své rodné obci, v Rohatci. Popsala bych tu výstavu asi slovy – úžasné a motivující. Děkuji. Mnoho obrazů si rodáci koupili, mnohé si objednali. Bylo to jako dostat medaili. Krásná motivace.

Mám nyní za sebou několikaletý maraton výstav, nyní zpomalím, chci být více s lidmi. Rozhodla jsem se věnovat více lektorství, učit malíře samouky, to jsme my, malíři bez uměleckých škol a akademií. Olejomalbě se musí rozumět, je třeba se naučit ovládat olejomalbu, abyste v každém svém tahu štětcem věděli, co se stane a jaký bude výsledek.

Ano dělat workshopy pro lidi mého zaměření, vytvářet kurzy i videokurzy, nabídnout řešení krok za krok a tím dát všem s tímto zájmem, možnost naučit se a prohlubovat znalosti. Protože malování je radost, osvobození a relaxace. Pro mne možnost předat to vše dohromady druhým lidem… pro jejich radost a úsměv. Věřím v kreativitu lidí, kreativita umožňuje lidem se rozvíjet ve všech možných oborech, je to pro člověka důležité. Napadá mne, co s rozumem bez kreativity a kde by člověk byl bez kreativity.

Tak malujte milí přátelé a já vám budu držet palce ….. mějte se krásně.