Tak dlouho jsem stála na břehu, oči těkaly z místa na místo, zleva do prava. Otevřela se mi krásná plocha rybníka, Větřík si pohrával s mými vlasy a nedal mi pokoj. Poletoval a hrál si. Věděl, že je mi to příjemné v letním dni? Asi ano, měl dobrou náladu, rozechvíval vlnky a vedl je směrem ke břehu. Stromy na ostrůvku se opíraly o vítr, komíhaly svými vršky ze strany na stranu, jakoby říkaly, chceme trošku provětrat. Nemohla jsem odtrhnout oči od stříbřité hladiny. A to světlo, které se od hladiny odráželo. Okouzlilo mne. Stříbřité světélkující blikání světla, blik  blik.

Vlnky svým šploucháním dotvářely pohyb rákosí, narážely do trsů rákosí a v lehkém rytmu se vracely zase zpět. Zaklonila jsem hlavu a pozorovala oblaka, taky si hrála s větrem tam nahoře. Jak krásný a čistý motiv, tak jednoduchý. Jak to jen zachytit. Položila jsem batoh na zem, z kapsy batohu se vysunul skicák, vzala jsem jej do ruky, bylo to tak spontánní a rychlé. Jednoduchá  skica, věděla jsem, že nebude stačit. Je to motiv, jehož kouzlo je v tom světle, ten jas, ta záře bílého světla, ta je důležitá. Vytáhla jsem zespodu batohu foťák a udělala pár záběrů. Prima, to je ono.

V sedě na trávě jsem nastavovala tvář slunci, ticho se střídalo se šuměním rákosí. Všechno to kolem mi našeptávalo : pojď do vody, zaplaveš si, osvěžíš se. To horko tě přestane zajímat, voda je průzračná a jemná, svým dotykem tě pohladí. Neodolala jsem, proč ne, voda je teplá, svěží, pár temp, paráda a stačí.

V tom horku to bylo báječné…… 🙂